♣ Téma Týdne ♣

Život ve vzpomínkách

15. března 2018 v 20:22 | Katherine de Luk
Život ve vzpomínkách

Vzpomínky. Věci co se stali. Někdy dobré jindy špatné. Kdo hodnotí zda byli dobré nebo zlé? Ať už je to tak nebo tak, vždy si z věcí dávno minulých můžeme něco odnést. Než-li "můžeme" se lépe hodí spojení "měli bychom". Měli bychom si z toho něco odnést. S událostmi které se nám líbili je to snadné. Těšíme se z nich. S událostmi jež se nám nelíbili, je to složitější. Ať už chceme nebo ne, stále si je pamatujeme. I když je pravda, že některé situace, třeba z dětství raději zapomeneme. Špatné věci, události, zkušenosti, které jsme prožily je dobré přetvořit. Zpracovat je, pročistit je a nechat je jít. Často se nám stane, že si něco nechtěně připomeneme a hned se nám naježí chlupy, naštveme se nebo se rozpláčeme. Není dobré mít tyto staré věci stále v sobě, oslabují nás, brání našemu dalšímu růstu a brání nám být spokojení.

Já osobně čistím ve chvílích, kdy je mi smutno, nic se mi nechce a jsem ve stavu "zombíka". Ležím, sedím, chodím, brečím. Pouštím to ven, přemítám a pátrám po zdroji svého stavu. Někdy na něco kápnu, jindy ne. Pokud na to kápnu a zjistím příčinu, kterou je třeba nějaká situace co se stala, snažím se ji prožít znovu. Snažím se pochopit chování lidí, kteří toho byli součástí včetně mě. Snažím se na to nahlédnout i z jiných uhlů pohledů. Snažím se tu situaci přijmout, odpustit lidem, kteří v tom hráli svou roli, odpustit sobě a nechat to jít. Vzít si z toho ponaučení pro příště. Ale nechat minulost jít.



Maska

6. března 2018 v 17:47 | Katherine de Luk
Maska

Masky nosíme aniž bychom si to uvědomovali.
Jsme k sobě nepozorní a řídí nás autopilot.
Nejsme sami sebou.
Dokonce se už ani neumíme spontánně projevovat. Vždycky nám v hlavě zní hlas který říká: "Co když mě někdo uvidí?" "Co když se chovám nepatřičně?"

Měli bychom se na tyto masky vykašlat. Odvázat se od obav, co si o nás ostatní pomyslí. Svobodně se projevit. Ukázat co umíme. Kdo jsme a co chceme.



Žít svůj život!

9. února 2018 v 13:46 | Katherine de Luk
Žít svůj život v partnerství?


To je otázka.. S ohledem na mé předešlé vztahy jsem snad pokaždé žila život toho druhého. Možná i proto tyto vztahy neměly dlouhého trvání. Víte, až v poslední době zjišťuji co vůbec od života, od partnera chci. Je težké začít budovat vztah na nevědomosti o tom kdo jste a co chcete. Ano, ze začátku to jde, ale jakmile přijdou na řadu rozhovory o budoucnosti a jak si to každý přestavuje, začne se to komplikovat, obzvlášť když takových představ o budoucnosti máte hned několik. A tak se nedivím, že jsem do teď chodila s nepravými muži, žila jejich životy a sebe jako bych rozpustila v nich.


Dalším důvodem je moje laťka, která je očividně nastavená velmi nízko. Nejde přímo o danou osobu, jde o to, z jakých důvodů do daného vztahu jdu. V tom to je, stačí mi málo. Nechám se okouzlit, zájmem o duchovno a vztah je na světě. K tomu se přidá chemie a je to. Ale! Ale to přece nestačí. Jeden jeho koníček, chemie a zmínka o cestování přece nemůžou být základ pořádného vztahu.

To jest má vražedná kombinace. Nevím co chci a vztah zakládám jen na koníčcích a chemii.

Z toho vyplívá, že jsem nyní single. Jsem za to ráda. Dávám si prostor k práci na sobě. K nalezení pevného základu na kterém bude možné dál stavět.

Neztrácet naději!

3. února 2018 v 18:22 | Katherine de Luk


Jsem po rozchodu.. další pokus o vztah nevyšel..

Vždycky když to s nějakým mužem ukončím, je to smutné.. za čas se zase srovnám, ale něco mě trápí..
Patřím k těm, kteří si po rozchodu pamatují spíše to špatné a vybavují se jim situace, které se jim nelíbili..
Díky mému poslednímu vztahu jsem si konečně uvědomila, že nevím co chci.. co chci od života..
Proto se možná každý můj vztah sesypal jako domeček z karet.. nemám pevný základ, pevné směřování..
Jak se dá něco budovat, když nevíte co budujete a jaký má být cíl..

Proto si dávám Čas.. čas bez pokusů o vztah.. být jen se sebou a srovnat se.. najít nějaký pevný bod v sobě, ve svém životě..
Od něho se pak může odvíjet zbytek.. bez základu to ale nejde..

Našla jsem dnes hezké moudro někde na internetu "Pokud nevíte co chcete, dostanete to co nechcete."



Stín za oknem

13. října 2017 v 20:44 | Katherine de Luk
Stín za oknem

Příhodné období na toto téma
Stínů za okny ted pobíhá spousta, je období Samhainu a venku se to hemží vším možným.
To hlavní co se ale za okny mihotá jsou ale naše stíny.
Strachy, smutky, obavy a spousta nevyřešeného.
Období podzimu je příhodné k ponoření se do sebe.
Stejně jako se příroda chýlí k vnějšímů odpočinku, i my se můžeme uklidnit a zpomalit.
V chladu se težko pospíchá.
Můžeme se tak připravit na práci s naším vnitřním světem.
I počasí k tomu nabádá.
Uvařit si čaj, posadit se do křešla, zachumlat se do deky a relaxovat.
Srovnat si myšlenky.
Zpomalit a jen ten svět chvilku pozorovat.
Dát si čas.
A třeba tak i nějaký ten náš stín prosvětlit.

Musíš to zažít!

10. dubna 2016 v 21:18 | Katherine de Luk

Jo, tohle si říkám pořát. Tohle bych měla zažít a tohle vyzkoušet a jít tohle udělat a tohle zkusit.

Pořád si říkám, jak půjdu cvičit. Jak bych měla něco dělat. Jak bych měla jít na procházku. Jak bych měla jezdit na bruslých a že bych měla tohle a támhle to. Jak by to pro moje tělo bylo zdravé a prospěšné.

Pořád si říkám, že bych něco Měla!

Teď mi tak dochází, že v tom je práve ten zakopaný pes. Stále si říkám, že bych něco měla, ale nikdy z toho nic neudělám.

Možná bych si měla přestat říkat, že bych něco měla. Měla bych tohle a tamto..

Lepší by bylo použít slovo Ráda bych... nebo Chtěla bych... nebo Zkusím tohle... Mám chuť jít ven, tak jdu ven...

Všechno je to asi jen o přístupu.

Ale i když to vím, stejně se mi nic nechce.

Omlouvám si to tím, že... Nechce se mi samotné... Venku je ošklivo... Ted se mi to nehodí, musím uklízet... Nemohu protože a protože...

Nekonečná hromada výmluv, kterými si svoji lenost omlouvám jak jen můžu.

Čekám na vhodný okamžik, kdy to všechno budu dělat, ale ten nepřichází a ani nikdy nepřijde. Ten musí nastat ted! Nikdy jindy to nebude.

Vím to. Vím to moc dobře, ale... Ale stejně nehnu zadkem...

Jsem líná. Hlas v halvě mi říká, měla bys. Sama si říkám, chtěla bych být aktivní, bylo by to super.

Chtěla bych nebo si jen myslím, že bych měla chtít? Protože kdybych to opravdu chtěla, nedělala bych to už dávno?

Třeba to není nic pro mě a jen se stím musím smířit. Nechat to plavat a třeba to ke mě samo dopluje.


Komedie života

8. března 2016 v 20:47 | Katherine de Luk

Jedna z velkých komedií života je lidská neupřímnost (strach se projevit).

Jaký máte názor na opilce? Říká opilej člověk pravdu nebo ne?


Podle mě, se všechno co vám opilec vmete do obličeje zakládá na pravdě. Určitě to nejde brát všechno doslova, ale jádro jeho výtek a stížností mají asi někde kořeny. Proč by vám to jinak říkal, kdyby ho tyto věci netrápili.

Když máte opilého přítele, který vám vyčítá a stěžuje si na různé věci. Berete to vážně?

Teď se to stalo jedné známé. Byly někde posedět, její přítel se opil a udělal pěkně velkou kravinu, za kterou se mu ostatní přísedící vysmáli. A jeho přítelkyně ho nebránila, protože to co udělal se ji také zdálo idiotské, jako by se to zdálo všem.
No a tak nic neříkala, nekomentovala. Všichni dotyční se mu snažily vysvětlit, že to co udělal byla blbost.. Večer pokračoval, většina zúčastněných odešla, ale hádka neskončila. Opilý přítel pokračoval v peprných nadávkách na její jméno, následovala zmínka o tom jak to mají a nemají v posteli, a jak on jediný vydělává a živí ji (ona je studentka + podpora od rodičů). Následně to završil tím, že tím to u něho končí a rozchází se.

Nyní jsou po střízlivém rozhovoru stále spolu a snaží se jet dál.


Co myslíte, že tento výstup ukazuje o jeho vztahu k ní?
Má ji rád?
Štve ho?

► z jiného zdroje se mi doneslo pěkné moudro ► "Ten kdo při hádkách hrozí rozchodem, je očividně ve vztahu nešťasten."

☼☼☼

Cena našich životů

15. února 2016 v 16:37 | Katherine de Luk

Svítí, svítí slunce nad hlavou nad hlavou... ☼

Cena našich životů. Cena našich životů?

To je zase téma. Tak ráda bych psala a psala, ale nějak mi to neteče z rukou. Blog dává úžasná témata nad kterými se dá polemizovat celé hodiny. A mě to poslední dobou vůbec nejde. Vždycky mě napadnou tak tři slova nebo holá věta a dál nic. Možná i to je ale dobře, jasně vím co si myslím nebo je to jen absence můzy.

Cena našich životů je nevyčístlitelná.
Peníze nebo život? Život!
Ať je k nám život jakkoli krutej, nedá se vyčístlit jeho hodnota.
Život je k nezaplacení.

♥♥♥



Baví mě žít

3. února 2016 v 0:36 | Katherine de Luk

Baví mě žít.

Ha, jo, to teda rozhodně baví!


U nás ve městě máme takovou putiku kam chodí sposta mladejch a blbejch. :D Né to ne, mladejch, starejch a různě zaměřenejch lidí. Je to parádní místo. ♥

No, před pár měsíci tam začal pracovat jeden kluk a teprve nedávno, když jsme tam šli jeden večer posedět, mě na něm něco zaujalo a začala sem po něm nenápadně pokukovat. :D
Večer probíhal relativně zábavně a ten kluk se mi začínal líbit. Sem tam sme se zasmáli nějakým řečičkám, pošklebkům a znáte to... :D

Za celý týden sem si na něho "párkrát" vzpoměla a tak sem si tak říkala, že až pujdu další víkend na pivko, že se tam snim zase uvidím, ale co bůh nechtěl. Nebyl tam. Měl volno, tak sem "uronila slzičku" a večer pokračoval...
Né, že by to za nic nestálo, ale byla to slabota, minimum známých, on nikde, žádná pořádná hudba. Večer pokračoval i přes pokus o nenápadný únik. Tak sem tam seděla dál a kecala s nějakou osobou.

S klíčovou osobou (pozor), od který sem se neuvěřitelnou náhodou, božím údělem dověděla, že té osoby kamarádka,((která vypadá stejně jako v patnácti letech) (to bylo hlavní téma hovoru)), začala chodit právě s tím klukem co tu dělá.

Ha!

Tak se člověk dovídá věci, po kterých vůbec nepátrá! Kdo by to čekal!? Já ne, ale hned jak sem to rozdýchla jsem se musela začít smát. Chaháá :D

Jak to má vesmír pěkně vymyšlený!


A plynou z toho ponaučení:

Nikdy nic neočekávej, nikdy se to stejně nestane.
Co se máš dovědět, se dovíš. A ve správný okamžik.
Zakoukat se je tak snadný.


Miluju Tě živote! ♥♥♥

Čekám

27. ledna 2016 v 12:25 | Katherine de Luk

"Čekám na signál, stále nepřichhází a tak čekám dál."

Když ženy nebo muži říkají, že nejsou připraveni na vztah, tak "lžou".

Mám to zrovna tak nastavené. Vzala jsem si "volno" od vztahů abych našla samu sebe. Našla co mě baví a čemu bych se chtěla věnovat.
Nedokážu si představit, že bych s někým chodila. Že bych si s někým dokázala povídat a smát se od srdce jen tak, bez požití alkoholu.
A když se náhodou s někým seznámím tak mojí obranou je, že řeknu, že nejsem připravená na vztah.
Sama ale dobře vím, že kdyby ten dotyčný byl ten "pravý" tak nějaká nepřipravenost na vztah nehraje roli a vrhnu se do toho po hlavě!

Takže pokud vám někdo řekl, že není na vztah připraven, tak se mu nelíbíte natolik aby byl schopen na tu nepřipravenost zapomenout.


 
 

Reklama